3.2.3 Zdravotní stav obyvatel

V této části publikace se zaměříme především na komplexní charakteristiky zdravotního stavu obyvatel. Je zřejmé, že tato subkapitola má jasný vztah k ekonomickému (bez zdravého obyvatelstva nemůže ekonomika fungovat, natož růst) a environmentálnímu pilíři (prostředí, ve kterém člověk žije, velmi ovlivňuje jeho zdravotní stav). Přitom environmentální pilíř, či charakteristiky celkového prostředí člověka jsou však vůči jeho přítomnosti v tomto prostředí v nerovnováze: v kvalitním prostředí jako jsou přírodně významné lokality či periferie není příliš vysoká hustota zalidnění a lidé žijí spíše v nezdravém prostředí měst, kde jsou ovšem koncentrovány ekonomické aktivity.

Zdravotní stav obyvatel je také ovlivňován kvalitou zdravotnictví a systémem zdravotnické péče. V Praze není tato oblast z hlediska poskytování péče občanům problematická (dostupnost lékařské péče, přítomnost odborných zdravotnických pracovišť), problémem je spíše poskytování sociálních služeb pro starší občany, kteří z důvodu svého zdravotního stavu vyžadují denní péči. Tento problém bude v budoucnosti nabývat na významu. Stále častěji se také kromě tradičního statistického ukazatele střední délky života (naděje dožití) operuje s pojmem „zdravá délka života“. Ta zjednodušeně řečeno vyjadřuje počet let, který v průměru zbývá osobě v určitém věku k dožití v dobrém zdravotním stavu.

Regionální ukazatele pro všechny kraje společné

Prvním ukazatelem, který charakterizuje zdravotní stav obyvatel, je standardizovaná míra úmrtnosti. Tento ukazatel, který ve svém výpočtu (standardizovaná míra úmrtnosti přepočítává stavy skutečně zemřelých v jednotlivých krajích na věkovou strukturu České republiky) eliminuje vliv věkové skladby stávající populace na výši úmrtnosti a ukazuje hodnoty, které odrážejí právě zdravotní stav dané populace a další vnější faktory, které úmrtnost ovlivňují. V Praze dosahoval tento ukazatel vždy nejnižších hodnot. Důvody nízké standardizované úmrtnosti jsou v Praze dány především dostupností lékařské péče: rychlá lékařská pomoc na tomto malém území ve většině případů stačí k osobě se závažnými zdravotními komplikacemi přijet včas. Svůj význam má ale i vzdělanostní charakteristiky pražské populace a v neposlední řadě i způsob života i pracovních aktivit, které jsou v celé řadě případů méně náročné než je tomu ve venkovských populacích. Další kraje, které mají dlouhodobě nízkou míru standardizované úmrtnosti, jsou Vysočina a Královéhradecký kraj (již v roce 1993 měly oba kraje spolu s Prahou hodnotu standardizované úmrtnosti menší než 12).

Jakékoli zlepšení zdravotního stavu populace, ale i nové léčebné metody a pokroky v medicíně a zdravotní péči vůbec se odrážejí v prodlužování naděje dožití. Tento ukazatel je tradičně počítán zvlášť pro muže a ženy, protože pohlaví je velmi významným faktorem, který tento indikátor ovlivňuje. Ženy se dožívají vyššího věku, tzn. mají vyšší naději dožití než muži.

Postavení Prahy v tomto ohledu je obdobně příznivé jako u standardizované míry úmrtnosti. V Praze byla naděje dožití u žen (80,36 let) v roce 2006 o 5,15 let vyšší než u mužů (75,21 let). Tyto hodnoty naděje dožití jsou zde nejvyšší mezi kraji. Důvody tohoto stavu jsou spatřovány ve vzdělanostní i socioekonomické struktuře pražské populace, svou roli hraje i dostupnost a kvalita zdravotní péče. Rozdíly v naději dožití žen a mužů jsou především dány biologickými rozdíly a také z toho plynoucími rozdíly ve způsobu života a výběru povolání. Největší rozdíly v naději dožití mužů a žen jsou v moravských krajích: Zlínském (7,08 let), Moravskoslezském (6,98 let), Jihomoravském (6,77) a Olomouckém kraji (6,46 let) a kraji Libereckém (6,52 let). Naopak nejmenší rozdíl mezi nadějí dožití je v Praze, kde je to dáno zejména menšími fyzickými nároky v zaměstnání na muže i ženy a také velkoměstským způsobem života, kdy se rozdíly mezi pohlavími neprojevují v takové míře.

Graf 3.2.3.1
Standardizovaná míra úmrtnosti celkem na 1000 ob.

V Praze jako v jediném kraji byla klesla hodnota standardizované úmrtnosti již v roce 1998 pod 10, další kraje se pod tuto hranici dostaly až v roce 2001 (Jihomoravský kraj, kde třetinu populace představují obyvatelé velkoměsta Brna). V průběhu celého sledovaného období došlo k největšímu poklesu standardizované úmrtnosti v Praze (o 29,4 %), Vysočině (o 29,1 %), Středočeském (o 29 %, po celé období má poměrně vysoké hodnoty standardizované úmrtnosti) a Libereckém kraji (o 28,6 %). Tento pozitivní vývoj míry úmrtnosti zaznamenaly všechny kraje, i ty, s nenižšími hodnotami standardizované úmrtnosti.

Zvyšování naděje dožití je sice pozitivním jevem, zároveň však také naznačuje, že důsledky, které souvisí s demografickým stárnutím populace, je třeba již nyní řešit. V současnosti dochází jednak v souvislosti se zvyšováním naděje dožití a jednak i početnosti zejména poválečných populačních ročníků, k tomu, že se neustále zvyšuje podíl lidí, kteří se dožívají vyššího věku a to jak v celé České republice, tak v Praze, kde je tradičně vysoký podíl starších obyvatel. Posuny ve věkové struktuře obyvatel jsou způsobeny nejen nízkou plodností, ale právě také prodlužováním střední délky života. Zvýšení naděje dožití se projevilo ve všech krajích jak u žen, tak u mužů, přičemž u mužů se naděje dožití zvýšila výrazněji. Co se týče regionálních rozdílů ve výši naděje dožití u mužů, nejvíce se zvýšila v Karlovarském kraji, kde byla výchozí hodnota v roce 1993 mezi kraji nejnižší. K dalším výrazným zvýšením došlo v Praze, Královéhradeckém (oba o 6,8 %) a Jihočeském kraji (o 6,6 %). Také naděje dožití žen se nejvíce zvýšila v Karlovarském kraji (o 5,3 %, z nejnižší hodnoty v roce 1993).

Graf 3.2.3.2
Naděje dožití mužů a žen při narození (roky) v Praze a v ČR

Ukazatele pro hl. m. Prahu

· Průměrné procento zdravotní neschopnosti (%) 1993-2006 ČSÚ

Data o pracovní neschopnosti vychází ze zpracování statistického výkazu Nem Úr 1-02.

Zpravodajskou jednotkou pro účely evidence a statistického vykazování pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz jsou všechny nefinanční podniky, finanční instituce, vládní instituce, neziskové instituce sloužící domácnostem atd., pokud tyto jednotky samostatně provádějí agendu nemocenského pojištění. Za organizace, které neprovádějí agendu nemocenského pojištění, byly do zpracování zařazeny sumáře okresních správ sociálního zabezpečení. Do roku 1997 data reprezentovala pouze zpracované výkazy, poprvé v roce 1997 byly použity dopočty za nepředložené výkazy. Dopočteny byly všechny nepředložené výkazy zpravodajských jednotek s 26 a více zaměstnanci (za organizace do 25 zaměstnanců podle platného zákona vedou agendu nemocenského pojištění Okresní správy sociálního zabezpečení). Při dopočtech bylo abstrahováno od možné existence více zúčtovacích míst nemocenského pojištění v rámci zpravodajské jednotky, tj. dopočet byl proveden za zpravodajskou jednotku (IČO) jako celek.

Samotný indikátor je vypočten takto: kalendářní dny pracovní neschopnosti x 100 i děleno počtem osob nemocensky pojištěných násobený počtem kalendářních dnů ve sledovaném roce.

· Podíl zemřelých na novotvary 1993-2006 ČSÚ
· Podíl zemřelých na nemoci oběhové soustavy 1993-2006 ČSÚ

Data o zemřelých jsou zpracovávána na základě Hlášení o úmrtí. Od roku 2001 v návaznosti na Sčítání lidu, domů a bytů 2001 jsou započteni cizinci s přiznaným azylem, cizinci s vízy nad 90 dní, kteří v ČR pobývají déle než jeden rok, a od 1. 5. 2004 i občané zemí EU s přechodným pobytem a občané třetích zemí s dlouhodobým pobytem na území ČR (v návaznosti na tzv. Euronovelu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců).

Indikátor je vypočten jako podíl počtu zemřelých na novotvary respektive (třída C00 - D48) na nemoci oběhové soustavy (třída I00 - I99) na celkovém počtu zemřelých.

· Naděje dožití mužů a žen ve věku 60 let (roky) 1993 – 2006 ČSÚ

Data o naději dožití vychází z výpočtů ČSÚ. Naděje dožití (nebo také střední délka života) vyjadřuje počet let, které se v průměru dožije osoba v určitém věku. Ukazatel vychází z úmrtnostních tabulek a tedy z úmrtních poměrů v daném roce. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Naděje dožití se počítá zvlášť pro muže a pro ženy. Naděje dožití v 60 letech je mírně vyšší z důvodu překonání rizik úmrtí v dětském a kojeneckém věku než ve věku 0 let.

· Úhrnná plodnost 1993 – 2006 ČSÚ

Udává počet živě narozených dětí, které by se narodily ženě během jednoho reprodukčního období (35 let, ve věku 15-49 let a kdyby míry plodnosti byly po celé její reprodukční období stejné jako v daném roce). Data vychází z výpočtů ČSÚ (z hlášení o narození, počtu žen) a jde o součet měr plodnosti v produkčním věku ženy v jednotlivých letech. Hodnota 1,2 úhrnné plodnosti zajišťuje udržení početního stavu populace.

· Počet lékařů na 1000 obyvatel 2000 – 2006 ČSÚ

Údaje pochází z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Základem je Registr lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, který provozuje Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Údaje reprezentují všechny rezorty (zdravotnictví, obrany, vnitra, spravedlnosti a práce a sociálních věcí). Data zahrnují také zubní lékaře a jde o přepočtené počty (FTE-full time equivalent). Podmínkou pro zařazení lékaře do Registru je, že má se zdravotnickým zařízením (státním, nestátním) uzavřený pracovní poměr (na dobu určitou nebo neurčitou) nebo je sám zřizovatelem zdravotnického zařízení a kde (v rámci tohoto zařízení) pracuje při poskytování zdravotní péče.

Indikátor je konstruován jako podíl přepočteného počtu lékařů (včetně zubních lékařů) na 1000 obyvatel středního stavu.

Tab. 3.2.3.1
Ukazatele vztahující se ke zdravotnímu stavu obyvatel v Praze 1993 – 2006

Praha má spolu se sousedním Středočeským krajem (5,48 %) ze všech krajů nejnižší procento pracovní neschopnosti, Souvisí to především se situací na trhu práce a také se strukturou populace. V neposlední řadě je zde i vliv životního stylu a specifických nároků na pracovní zatížení. Zatímco v ostatních regionech je vysoký podíl manuálních a namáhavých pracovních činností, v Praze jde ve větší míře o fyzicky méně náročná zaměstnání. Vysoký podíl středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaného ekonomicky aktivního obyvatelstva je také jedním z faktorů ovlivňujících životní styl, který je zvláště v posledních letech silněji zaměřen na ochranu zdraví. Významným faktorem ovšem je i situace na trhu práce. Je statisticky prokázaná závislost mezi mírou nezaměstnanosti, ale i výší mezd a ukazateli pracovní neschopnosti. V regionech, kde je snížená nezaměstnanost a zvýšené průměrné mzdy, je trvale i nejnižší míra pracovní neschopnosti. Vysoká pracovní neschopnost je zejména v krajích Moravskoslezském (6,92 %), Zlínském (6,75 %) a Olomoucký kraj (6,39 %).
V Praze došlo ve sledovaném období 14 let k mírnému zvýšení pracovní neschopnosti, a to o 0,34 p. b., což je ale nejnižší nárůst ze všech krajů. Nutno říci, že ke zvýšení došlo ve všech krajích a nejvíce ve Zlínském a Olomouckém kraji (o více než 1 p. b.). V souvislosti s přijatou reformou zdravotnictví, která je v účinnosti od 1. 1. 2008 bude zajímavé sledovat vývoj pracovní neschopnosti. Dalším důležitým indikátorem, který zprostředkovaně vypovídá o zdravotním stavu populace, je úmrtnost podle příčin smrti. Nejčastější příčiny smrti se mění v závislosti na vyspělosti zdravotnictví (zdravotnické přístroje a diagnostické metody) a vyvíjení nových léků a léčebných postupů. Názorně je proměna podílu zemřelých na určité nemoci zřetelná na dvou nejčastějších příčinách smrti, na indikátorech, které zachycují podíl zemřelých na novotvary a podíl zemřelých na nemoci oběhové soustavy. V celé ČR i ve všech krajích tvoří tyto dvě nemoci nejčastější příčinu úmrtí. V Praze na tyto dvě choroby v roce 2006 zemřelo 75,1 % ze všech zemřelých a je to nejnižší hodnota ze všech regionů. Naproti tomu na Vysočině byl tento podíl nejvyšší (81,1 % zemřelých). Pouze na novotvary je v Praze podíl zemřelých druhý nejvyšší ze všech krajů, v roce 2006 to bylo 28,9 %, po Plzeňském kraji s 29,8 %. Nízký ve srovnání s ostatními kraji je v Praze zejména podíl zemřelých na oběhové nemoci (46,2 %), což je ovlivněno zejména rychlou dostupností lékařské péče v akutních případech, ale také prevencí a sociální skladbou obyvatel.

Co se týče vývoje v čase bylo zaznamenáno ve všech krajích navýšení podílu zemřelých na novotvary V Praze to bylo o 2,9 p. b., což Prahu zařazuje mezi kraje s méně výrazným nárůstem. Podíl úmrtí na nemoci oběhové soustavy se naopak snižuje. V Praze to bylo spolu s Olomouckým krajem o druhou nejlepší hodnotu (o 8,1 p. b.) hned po Zlínském (snížení o 8,4 p. b.). Důvody pro protichůdný vývoj úmrtnosti na novotvary a nemoci oběhové soustavy je několik. Prvním je ten, že u nemocí oběhové soustavy hraje důležitou roli čas (záchranná služba první pomoci je v Praze díky malým vzdálenostem efektivní) a dostupnost pracovišť se špičkovým vybavením. V případě novotvarů je sice důležitá také rychlá reakce v případě zjištění nádoru, ale celá léčba je velmi diferencovaná a záleží více na osobním přístupu pacienta a dalších okolnostech a zdravotních komplikacích.

Naděje dožití žen je vyšší než mužů. Rozdíl naděje dožití mezi muži a ženami v 60 letech je však nižší než při narození. Zatímco při narození to činilo v roce 2006 v Praze 5,15 let rozdílu, v 60 letech je tento rozdíl pouze 3,3 let. Rozdíl mezi nadějí dožití muže a ženy se směrem k vyššímu věku neustále snižuje, vzhledem k tomu, že muž překonává potenciální eventualitu úmrtí ve středním věku, kdy je úmrtnost mužů výrazně vyšší než úmrtnost žen. Nejvyšší naděje dožití mezi kraji je v Praze jak u mužů tak u žen, i ve věku 60 let.

Kraje s nejvyšší nadějí dožití mužů v 60 letech v roce 2006 (kromě Prahy, kde dosahuje 19,3 let) jsou Královéhradecký – 18,56 let, Vysočina – 18,29 let a Olomoucký – 18,26 let. Naděje dožití u žen v 60 letech v roce 2006 je kromě Prahy (22,63 let), která je na tom nejlépe, nejvyšší v moravských krajích.

Z hlediska dlouhodobějšího vývoje se naděje dožití v 60 letech výrazně zvyšuje ve všech krajích. V Praze to bylo mezi lety 1993 a 2006 o 11 % v případě žen a o 17 % u mužů. Obecně v celé ČR dochází k tomu, že naděje dožití u mužů se ve věku 60 let zvýšila více než u žen. Ve všech krajích došlo v naději dožití žen i mužů ve věku 60 let o nárůst minimálně desetiprocentní, zatímco v případě narození byl nárůst naděje dožití dvakrát menší.

Graf 3.2.3.3
Úhrnná plodnost

Zatímco naděje dožití v Praze neustále roste, indikátor úhrnné plodnosti zaznamenal pokles o 11,7 %. Praha dosahuje po celé sledované období jedny z nejnižších hodnot, společně s Olomouckým a Zlínským krajem. V roce 2006 připadalo v Praze na jednu ženu v produkčním věku téměř 1,3 dětí, zatímco v kraji s nejvyšší úhrnnou plodností (Ústecký) to bylo 1,4 dětí. Variabilita plodnosti mezi kraji je nevýrazná, nízká úhrnná plodnost postihuje celou ČR. Do roku 1998 dosahovala nejvyšších hodnot Vysočina, ale poté i zde došlo ke snížení úhrnné plodnosti. Od roku 2000 má nejvyšší hodnoty Ústecký kraj.

Co se týče vývoje tohoto indikátoru mezi lety 1993 a 2006 byl pokles v Praze nejmenší ze všech krajů. V porovnání let 1993 a 2006 se zde snížila úhrnná plodnost o necelých 12 %. Poměrně nízké úhrnné plodnosti byly zejména v posledních letech v moravských krajích s výjimkou kraje Moravskoslezského a v nich poklesla úhrnná plodnost nejvíce (cca o čtvrtinu). Od roku 2004 je v krajích Olomouckém a Zlínském nižší úhrnná plodnost než v Praze. Pro Prahu bylo až do roku 2003 charakteristické, že úhrnná plodnost zde byla nejnižší ze všech regionů. I když celkově lze při porovnávání úhrnné plodnosti mezi lety 1993 a 2006 hovořit o poklesu, situaci v Praze i v ostatních krajích zlepšilo zvyšování úhrnné plodnosti zejména v posledních 3 letech.

Největší poklesy úhrnné plodnosti ve všech krajích nastaly v první polovině devadesátých let. Do roku 1999 klesala plodnost každoročně ve všech regionech. Pozastavení poklesu bylo zaznamenáno v roce 2000, kdy v 10 ze 14 krajů došlo ke zvýšení úhrnné plodnosti. Do roku 2004 mírné zvyšování pokračovalo s určitými výkyvy v letech 2001 (pokles v 7 krajích) a 2003 (pokles v 6 krajích), v Praze bylo mírné snížení v roce 2002. Od roku 2004 je však všeobecně registrováno každoroční navyšování úhrnné plodnosti. Souvisí to zejména s tím, že ženy z početně silných populačních ročníků sedmdesátých let přišly do věku, kdy založení trodiny již bylo problematické odkládat. Zvýšení hodnoty úhrnné plodnosti ovlivnilo i zahrnutí cizinců s dlouhodobým pobytem (od roku 2001) do početního stavu populace.

Posledním indikátorem, který souvisí se zdravotním stavem obyvatel, je počet lékařů na 1000 obyvatel. Bylo by sice vhodnější měřit spíše kvalitu lékařské péče, ale vzhledem k datovým zdrojům a problematičnosti měření této kvality jsme vybrali zřetelný indikátor počtu lékařů, který ukazuje spíše dostupnost lékařské péče. Největší relativní počet lékařů v přepočtu na bydlící obyvatelstvo je právě v hl. m. Praze. Zde se ovšem nacházejí zdravotnická pracoviště s celorepublikovou působností, která slouží celé populaci ČR. Dále jsou v Praze spádová zdravotnická zařízení pro Středočeský kraj a zejména okolí hlavního města.V Praze v roce 2006 pracovalo téměř 20 % ze všech lékařů v ČR a v druhém kraji s nejvyšším počtem lékařů (Jihomoravském) to bylo necelých 12 %. Zvýšené počty lékařů jsou v ještě v kraji Moravskoslezském (11 %), v těchto třech krajích je více než 40 % lékařů ze všech, kteří působí na území ČR. Jde o kraje s koncentrací velkých zdravotnických zařízení.

Celkový počet lékařů v přepočtu na obyvatele se zvýšil ve všech krajích. V Praze ovšem nejvíce. Naproti tomu v sousedním Středočeském kraji s ohledem na provázanost s Prahou došlo k vzrůstu minimálnímu.